Vznik Československé republiky 28. října 1918 znamenal zásadní politický i společenský předěl pro celé území českých zemí. Změna státního uspořádání se neprojevila pouze na úrovni státní správy, ale výrazně zasáhla také každodenní život obcí, jejichž národnostní složení bylo po staletí poměrně ustálené. Mezi ně patřily i Vojkovice, které byly až do roku 1918 převážně německou obcí. Německý jazyk zde dominoval ve veřejném životě, ve školství, spolkové činnosti i v běžné komunikaci obyvatel a tvořil přirozenou součást identity většiny místního obyvatelstva.

Vznik samostatného Československa však přinesl nové politické poměry i nové možnosti pro české obyvatelstvo žijící v národnostně smíšených nebo převážně německých obcích. Češi ve Vojkovicích, kteří dosud představovali menšinu, začali usilovat o výraznější zapojení do veřejného života, o rozvoj českého kulturního a společenského prostředí i o posílení svého postavení v obci. Nešlo přitom pouze o důsledek změny státních hranic, ale také o přirozenou snahu využít podmínek, které nově vzniklá republika nabízela svým občanům.

Jedním z nejvýznamnějších projevů těchto snah se stalo založení místního odboru České jednoty. Jeho vznik představoval součást širšího procesu, který probíhal v řadě národnostně smíšených oblastí Moravy. Česká jednota si kladla za cíl podporovat český jazyk, školství, kulturu a spolkový život, upevňovat národní vědomí českého obyvatelstva a vytvářet podmínky pro jeho aktivnější účast na veřejném životě. Ve Vojkovicích tak její činnost znamenala novou kapitolu v dějinách obce, kde se vedle dlouhodobě zakořeněného německého prostředí začal postupně výrazněji prosazovat také český živel.

Při hodnocení těchto událostí je třeba mít na paměti dobový kontext. Snahy české menšiny nebyly popřením historického vývoje ani identity převážně německých Vojkovic, ale odrazem hlubokých politických změn, které po roce 1918 zasáhly celé Československo. Právě na pozadí těchto proměn je možné lépe pochopit význam založení České jednoty i její místo v dějinách obce.

Nová republika přinesla zásadní změnu i pro početnou německou populaci českých zemí. Přibližně tři miliony Němců, kteří zde po generace žili a tvořili významnou součást historického vývoje země, se stali občany Československa. Přestože jim stát přiznával občanská i menšinová práva, část z nich se s novým státním uspořádáním neztotožnila a své postavení vnímala jako méně významné než v období Rakouska-Uherska.

Co byla Národní jednota?

Po vzniku Československé republiky roku 1918 se celková situace dosavadního soužití i ve Vojkovicích změnila. Nový stát podporoval české školství a český kulturní život v oblastech, kde dosud převažovalo obyvatelstvo německé. Právě tehdy začala ve Vojkovicích vznikat nová česká společenská vrstva – učitelé, státní zaměstnanci, železničáři, živnostníci a zemědělci, kteří chtěli, aby český jazyk a česká kultura měly v obci své pevné místo.

Jedním z nejdůležitějších nástrojů této práce se stala Národní jednota. Dnes tento název většině lidí mnoho neřekne. Před sto lety však znamenal něco mimořádného. Národní jednota nebyla politickou stranou. Nebyla ani spolkem zaměřeným proti někomu. Jejím hlavním cílem bylo podporovat český život tam, kde Češi tvořili menšinu.

Na Moravě vznikaly Národní jednoty již v druhé polovině 19. století jako reakce na sílící národnostní soupeření mezi Čechy a Němci. Jejich členové zakládali české školy, knihovny, pořádali přednášky, divadelní představení, podporovali české podnikatele a pomáhali českým rodinám, které žily v převážně německém prostředí.

Je třeba zdůraznit jednu důležitou skutečnost. Z dnešního pohledu bychom mohli snadno sklouznout k černobílému pohledu na tehdejší dobu. Skutečnost však byla mnohem složitější. Ve Vojkovicích vedle sebe po staletí žili lidé českého i německého jazyka. Mnohé rodiny se navzájem znaly celé generace. Společně pracovaly na polích, chodily do kostela, účastnily se poutí i hodů. Národní uvědomění však během 19. století sílilo po celé Evropě a ani Vojkovice nebyly výjimkou. Právě proto měla práce Národní jednoty takový význam. Jejím cílem bylo zachovat český jazyk, české školství a českou kulturu v prostředí, kde byly po dlouhou dobu v menšině.

Národní jednota ve Vojkovicích

Po vzniku Československé republiky se začal měnit také společenský život ve Vojkovicích. Česká menšina, která v převážně německé obci dlouhodobě představovala menší část obyvatelstva, využila nových podmínek k organizování vlastního kulturního, vzdělávacího a spolkového života. Jedním z nejvýznamnějších kroků se stalo založení místního odboru Národní jednoty dne 15. ledna 1920.

Mezi zakladatele patřili především František Ryšavý, rolník a obchodník se dřevem, který se později stal prvním komisařem obce, dále Tomáš Horáček, Rudolf Pešek, Vojtěch Kadla, Antonín Šulc, učitel místní české školy, a další čeští obyvatelé Vojkovic. Přestože se jejich společná fotografie z prvních let činnosti nedochovala, právě oni položili základy spolku, který v následujících letech významně ovlivňoval český společenský a kulturní život v obci.

Vznik Národní jednoty nebyl náhodný. Navazoval na předchozí úspěšné úsilí o zřízení české menšinové školy, jejíž první zápis dětí proběhl 16. září 1919. Pro české obyvatelstvo představovalo školství jednu z nejdůležitějších možností, jak zachovat mateřský jazyk, kulturní tradice a posílit postavení české komunity v prostředí, kde po staletí převažoval německý živel. Právě vzdělávání a spolková činnost se staly hlavními pilíři práce Národní jednoty ve Vojkovicích.

Její členové vnímali svou činnost jako službu české menšině a usilovali o vytvoření prostoru pro český kulturní, společenský i vzdělávací život. Současně je však třeba připomenout, že tyto aktivity probíhaly v obci s dlouhou tradicí převážně německého obyvatelstva, a odrážely tak nové poměry, které po roce 1918 nastaly v celém Československu.

Od roku 1923 převzala patronát nad českou školou ve Vojkovicích Národní jednota Brno-Žabovřesky. Po mnoho let podporovala místní českou menšinu nejen finančně, ale i organizačně. Významným zdrojem příjmů byla divadelní představení pořádaná v židlochovické sokolovně, jejichž výtěžek byl věnován na podporu české školy a potřebných rodin. Organizace pomáhala také se zajištěním oblečení pro děti a hledáním zaměstnání pro české obyvatele.

Velký význam měla i její stavební činnost. U vojkovického nádraží zakoupila pozemky, které rozdělila na stavební parcely a za výhodných podmínek je prodávala českým rodinám. Tím vznikla dnešní Nádražní ulice, která se stala významným centrem českého osídlení. První parcela byla vyhrazena pro stavbu nové české školy.

Dochovaná fotografie členů Národní jednoty představuje mimořádně vzácný historický dokument. Je to fotografie lidí, kteří nesli odpovědnost za český veřejný život ve Vojkovicích.

Na fotografii dnes známe:

• Jan Staňka 
• Josef Kubíček 
• František Kubát 
• Josef Jeřábek 
• František Pachl 
• Jakub Furch 
• Petr Furch 
• Felix Hrdlička 
• Josef Klein 
• Jakub Fojtík 
• Jan Gottwald 

Jeden z pramenů uvádí, že fotografie vznikla v roce 1935, tedy v období, kdy se národnostní poměry v pohraničních oblastech Československa začaly výrazně vyostřovat. A nejsem si 100 % jistý jmény na fotografii, i když jsem několik z nich ve své době konzultoval a pamětníky a ti je potvrdili. Historie se často soustředí na velké události – vznik republiky, Mnichov, druhou světovou válku nebo odsun německého obyvatelstva. Skutečné dějiny obce však tvoří lidé, kteří v ní žili každý den. Právě oni rozhodovali o tom, zda bude obec kulturně žít, zda budou děti chodit do školy ve svém jazyce a zda se podaří uchovat tradice pro další generace.

Fotografie členů Národní jednoty představuje právě takovou skupinu lidí. Nebyli to profesionální politici ani státní úředníci. Byli to sedláci, řemeslníci, živnostníci, zaměstnanci a učitelé. 

Felix Hrdlička – řídící učitel a duše české školy

Ze všech osob zachycených na fotografii zaujímá výjimečné postavení Felix Hrdlička. Nebyl rodákem z Vojkovic, ale přišel do Vojkovic v září 1924 a působil zde až do roku 1936. Přesto se stal jednou z nejvýznamnějších osobností českého života v obci. Ve škole působil jako řídící učitel české menšinové školy, která byla jedním z hlavních pilířů Národní jednoty. V tehdejší době nebyl učitel pouze člověkem, který vyučoval čtení, psaní a počty. Na moravském venkově představoval vzdělance, organizátora kulturního života i přirozenou autoritu. Právě kolem školy se soustřeďovala činnost české menšiny. Konaly se zde schůze, přednášky, divadelní vystoupení, oslavy státních svátků i různé kulturní podniky. Ve Vojkovicích byla jeho úloha ještě obtížnější. Působil totiž v prostředí, kde většina obyvatel po staletí používala německý jazyk. Česká škola zde představovala nejen vzdělávací instituci, ale také symbol existence české menšiny. Po roce 1938, kdy byly Vojkovice připojeny k Německé říši, znamenalo uzavření české školy konec mnohaleté práce lidí, jako byl Felix Hrdlička. Jeho působení však zůstává jedním z nejvýznamnějších příkladů služby českému školství ve Vojkovicích.

Jan Gottwald

Jednou z výrazných osobností českého života byl také Jan Gottwald. Jeho jméno dnes není zapomenuto. Historii jeho života jsem zpracoval v samostatném biografickém článku, který významně rozšířil naše poznání dějin české menšiny ve Vojkovicích. Zařazení podnikatele Jana Gottwalda na společnou fotografii Národní jednoty dokládá, že patřil mezi aktivní členy spolku a podílel se na veřejném životě české komunity.

Rok 1938 – konec jedné epochy

Po Mnichovské dohodě z 30. září 1938 byly Vojkovice připojeny k Německé říši. Pro české spolky to znamenalo prakticky okamžitý konec jejich veřejné činnosti. Národní jednota byla rozpuštěna. Česká škola byla uzavřena. České spolky přestaly existovat. Veřejný český život, který se více než dvě desetiletí pracně budoval, byl během několika týdnů přerušen.

Lidé, kteří stáli v čele české menšiny, se ocitli ve zcela nové situaci. Mnozí museli obec opustit, jiní zůstali a snažili se přežít těžké válečné roky v ústraní. 

Závěr

Dnes, kdy od pořízení této fotografie uplynulo téměř celé století, se může zdát, že Národní jednota patří pouze do učebnic dějepisu. Její příběh nám připomíná, že svoboda, vzdělání, kultura i národní identita nejsou samozřejmostí. Každá generace je musí znovu naplňovat svou prací a odpovědností.

Richard Večeřa