Jižně od Brna se rozkládá kraj obcí, které byly po staletí úzce spojeny s moravskou historií, církevní správou, zemědělstvím, vinařstvím i soužitím českého a německého obyvatelstva. Vojkovice, Želešice a Modřice patřily do prostoru někdejšího brněnského jazykového ostrova a jejich dějiny jsou poznamenány střídáním vrchností, válečnými událostmi, náboženskými proměnami i poválečnými změnami obyvatelstva.

Dochované kostely, hřbitovy, staré náhrobky a místní tradice dodnes připomínají dlouhou minulost těchto obcí i osudy lidí, kteří zde po staletí žili.

Vojkovice

Tam, kde výběžky Českomoravské vrchoviny a Ždánického lesa přecházejí do úrodné svratecké nížiny, při silnici z Rajhradu do Židlochovic, leží Vojkovice – nejjižnější obec někdejšího brněnského jazykového ostrova.

Je to ulicová ves na pravém břehu Svratky, obklopená úrodnými poli a ovocnými zahradami.

Kouř stoupající z komínů působí v daném okamžiku mnohem přívětivěji než široká náves, kde proti nám vane ledový vítr. Asfaltová vozovka je oddělena pruhem trávy osázeným růžemi a trvalkami od chodníku vedoucího těsně podél domů.

Budovy mají téměř všechny nové fasády, široká okna a často přistavěné patro. Marně hledáme prvky někdejší lidové architektury.

Ulice se rozšiřuje v jakési náměstí. Stojí zde samoobsluha ze skla, oceli a betonu. Na konci prostranství, nedaleko mostu přes Svratku, se zvedá kostel zasvěcený sv. Vavřinci.

Před kostelem stojí několik vysokých stromů a kamenný kříž s Ukřižovaným, na němž jsou ještě patrné stopy zlaté barvy.

O založení obce, původu jejího jména a původu někdejších německých obyvatel není nic jistého známo. Na vzniku a rozvoji Vojkovic se pravděpodobně podílel jak blízký rajhradský klášter založený roku 1048 knížetem Břetislavem, tak tvrz v Židlochovicích.

Obec střídavě podléhala oběma vrchnostem. Vedle církve zde vládla řada šlechtických rodů: páni z Boskovic, Pernštejnové, Žerotínové, Valdštejnové, Zinzendorfové, Dietrichsteinové, těšínská knížata a rakouští arcivévodové.

Teprve roku 1848 byla vrchnostenská práva zrušena a místo židlochovického panství převzal správu státní okresní úřad v Hustopečích.

Kraj byl opakovaně sužován loupeživými a plenícími vojsky – Uhry, husity a hajduky. Především během třicetileté války oblast trpěla pod Švédy.

Ti roku 1645 obsadili židlochovický zámek a odtud táhli proti Brnu. Po neúspěšném obléhání Brna byli pronásledováni až sem, a nakonec je k definitivnímu odchodu donutila epidemie moru.

Trvalo dlouho, než válkami a nemocemi zdecimované obyvatelstvo znovu obnovilo hospodářství, které později znovu ohrožovaly turecké a tatarské vpády.

Kostel, o který pečuje židlochovický farář, nacházíme zamčený. Kostel je katolický a byl jím od nejstarších dob. Po roce 1560 však dočasně přešel do rukou nekatolíků.

Jan z Pernštejna udělil místním pastorům dědičné právo, protože – jak stojí v textu – „neměli stálé kněžstvo, které by zde mohlo trvale působit, a tím by trpěla duchovní správa i šíření Božího slova“.

Známe jména několika zdejších pastorů:

• Stanislaus,
• Leopold Lachenger,
• Joachim Mylis,
• Michael Krautundfleisch,
• Michael Lachomsar.

Zvláště pak pastor magistr Johann Leuhammer z Ronnebergu ve Vogtlandu. Jeho manželkou byla Margareta, dcera košického pastora Thomase Fröhlicha. Zemřela ve věku 26 let, pouhých jedenáct dní po smrti svého manžela.

Jednoduše zdobená náhrobní deska magistra Leuhammera se dochovala dodnes. Byla však dávno odstraněna z kostela a zazděna zvenčí do pravé boční zdi.

Nápis zní:

„Zde leží pohřben ctihodný a vysoce učený pan magistr Johann Leuhammer z Ronnebergu ve Vogtlandu, někdejší farář zde ve Vojkovicích, který blaženě zesnul v Bohu dne 15. listopadu roku 1585, po tom, co 22 let věrně sloužil Bohu a své církvi kázáním. Bůh mu a všem věřícím dopřej radostné zmrtvýchvstání a věčný život.“

Po téměř čtyřech stech letech je tento nápis stále dobře čitelný.

Jen několik kroků odtud však stojí válečný pomník zarostlý křovinami. Byl postaven před necelými padesáti lety, ale dnes již nenese žádný nápis. Deska se jmény padlých z první světové války byla násilně vyrvána a zničena.

Železnou branou vstupujeme na hřbitov přiléhající ke kostelu. Červené štěrkové cesty jsou pečlivě upravené. Mnohé hroby jsou ještě ozdobeny vánoční výzdobou: vázy s jedlovými větvemi zdobenými lametami, dohořívající svíčky, malé smrčky s barevnými koulemi a stříbrnými řetězy.

Na jednom hrobě stojí sklenice s vrbovými a lískovými kočičkami – poslové přicházejícího jara, které se však v této chvíli zdá být velmi vzdálené.

Dosud téměř nic nenaznačuje, že se nacházíme na někdejším německém hřbitově. Jediný dosud nalezený německý nápis je téměř čtyři sta let starý.

Autor si klade otázku:
Opravdu zde již nezůstalo jediné německé slovo připomínající pilné rolnické rodiny, které zde kdysi byly pohřbeny?

Pak však přichází objev.

Například skromný a pečlivě udržovaný hrob s nízkou bílou mramorovou deskou a českým nápisem:

„Zde odpočívá Benedikt Čupa
*1881 †1969
Vzpomínáme“

A za ním, částečně zakrytá keřem, starší deska s vybledlými německými písmeny:

„Johanna Čupa
*1890 †1936
zemřela ve 46. roce života.
Láska, kterou rozdělila smrt, bude znovu spojena v nebi.“

Želešice

Sedm kilometrů jižně od Brna, tedy ještě v ochranném pásmu zemského hlavního města Brna, leží obec Schöllschitz (Želešice).

Vztahy mezi touto obcí a zemským hlavním městem jsou velmi staré a rozmanité. Již před tisíci lety byly pahorky kolem řek Svratky a Svitavy a brněnská kotlina obývány stejnými lidskými skupinami, o čemž podávají přesvědčivé důkazy četné pravěké nálezy z doby ledové, z období kultury zvoncovitých pohárů, kultury se šňůrovou keramikou, Keltů a germánských národů.

Na přelomu letopočtu těžili Kvádové v želešickém „Zlatém dole“, tedy v dolu pod kostelem, měď. V době největšího rozkvětu hornictví ve 14. století byly měděné a stříbrné rudy vytěžené v Želešicích dopravovány cestou vedoucí od želešického kostela přes Morbes do Brna, kde byly tavěny a zpracovávány.

Mnohé brněnské měšťanské domy tehdy vlastnily v Želešicích vinice, jak dokládá kniha vinic a staré horní právo z roku 1510.

Před brněnskou jižní branou ležel bohatý klášter dominikánek svaté Anny, na místě dnešní nemocnice. Tomuto klášteru patřila dolní část Želešic spolu s mlýnem, palírnou a sklepy.

Převorka i jeptišky pobývaly v Želešicích velmi rády. Dům č. 43 s krásnou podloubní chodbou jim sloužil jako ubytování, zatímco brněnští měšťané si pochutnávali na želešickém víně ve vinném domě „U prázdné kapsy“, později dům č. 39.

Drůbež, máslo, med, ovoce a víno putovaly odsud jako dávky a zbožné dary do kuchyní sester řádu sv. Dominika a do domů zámožných brněnských měšťanů.

Prastarý svobodný mlýn na Obrawě, podléhající městskému právu, rovněž náležel klášternímu panství. Roku 1650 byl prodán veliteli Špilberku během švédského obléhání, císařskému plukovníku Ogilvymu.

Roku 1651 se v tomto mlýně narodil obránci Špilberku syn Jiří z Ogilvy, který později ve službách Petra Velikého jako ruský polní maršál roku 1704 dobyl pevnost Narva a roku 1710 zemřel v Gdaňsku.

Kvůli blízkosti města přicházela do vsi z Brna nejrůznější potulná chudina. Žebraví mniši, johanitští rytíři, kapucíni, minorité a další vybírali milodary. Uprchlíci z tureckých válek, propuštění vojáci, ranění i vězni přicházející ze Špilberku s povoleními a cestovními příkazy žádali obecní radu o podporu.

Ve všech obecních účtech těchto let lze nalézt výdaje na tyto osoby.

Jednotliví vojáci, poddůstojníci s hlídkami, důstojníci se svými oddíly, zásobovači a často celé vojenské jednotky požadovali povozy, oves, jídlo a pití. Se všemi bylo nutné jednat opatrně a udržovat je v dobré náladě.

V 19. století byli zejména dva muži těmi, kdo spojili Želešice a Brno velmi úzkými vztahy: Friedrich Wanniek, zakladatel a majitel První brněnské strojírny, který zde měl venkovské sídlo, založil později světoznámé školky a zahrady obehnané zdmi a vytvořil tím základ rozkvětu obce jako bohaté zahradnické vesnice.

Pokračujeme do Želešic. Leží jihozápadně od Brna v půvabném údolí Obrawy, obklopeném věncem zalesněných kopců a svahů osázených nádhernými vinicemi a ovocnými sady.

Na zdejší bohatství ovoce upozorňuje již obecní pečeť z roku 1717 s vinařským nožem a hroznem.

Kdysi byly Želešice oblíbeným letoviskem. Známý brněnský dětský lékař doktor Weithofer zde měl letní dům s velkou zahradou, kde během prázdnin pobývaly churavé děti, především děti se špatnou chutí k jídlu.

Dnes se rekreanti posunuli dále proti proudu potoka a v romantické krajině strmých skal, smrkových, borových a listnatých lesů vznikly víkendové chaty.

Přírodní nedotčenost tím však značně utrpěla. Autor poznamenává, že jde o obecný jev moderní doby.

Teprve od roku 1851 tvoří Želešice jedinou politickou obec. Tehdy byla spojena část patřící olomouckému arcibiskupství s druhou částí, která postupně náležela klášteru dominikánek sv. Anny, náboženskému fondu a nakonec panství Blažovice.

Ve středověku však byly Želešice v rukou jediného pána – Ladislava ze Želešic.

Závěť olomouckého biskupa Bruna uvádí:

„Vedle toho jsme od Ladislava ze Želešic koupili na jeho statku u Brna 12 lánů. Dále ustanovujeme, že tato část zakoupená od Ladislava má se vším příslušenstvím připadnout olomouckým kanovníkům.“

Po šťastném návratu z tažení proti pohanským Prusům rozdělil Bruno svým věrným vojákům a služebníkům léna. Prvním, kdo roku 1292 získal biskupskou část Želešic, byl bojovník Tomáš.

Později zde vládly rody z Valdeku, Ryšan a Pazlovských.

Větší část Želešic však zůstala i nadále v rukou rodiny Ladislava ze Želešic. Posledními majitelkami z tohoto rodu byly dvě sestry, Gertruda a Perschla, které sloužily české královně Elišce.

Tyto dvě ženy odkázaly svůj želešický majetek – mlýn, lesy a pole – jeptiškám Anně, Kláře a Kateřině z brněnského dominikánského kláštera svaté Anny. Po smrti těchto řeholnic přešel celý majetek na klášter.

Ještě roku 1782 vlastnil tento ženský klášter v Želešicích pozemky, které po zrušení řádu připadly náboženskému fondu.

Kromě několika málo starousedlých Němců přišla většina dnešních obyvatel Želešic až po poslední válce.

Část z nich dojíždí za prací do nedalekého Brna. Jiní pracují v místním lomu, kde se těží amfibolit používaný v širokém okolí ke štěrkování silnic a železničních náspů, nebo v zušlechťovací stanici vzniklé z někdejší slavné školky Viktoria.

Tato školka byla založena téměř před sto lety, roku 1877 – a nikoli odborníkem na ovocnářství, jak by se mohlo zdát, nýbrž skutečným přítelem a podporovatelem ovocnářství: Friedrichem Wannieckem, zakladatelem a majitelem První brněnské strojírny a stavitelem Německého domu v Brně.

Původně si zde chtěl vybudovat pouze letní sídlo. Nakonec však koupil čtyři selské usedlosti a založil později světoznámou školku pojmenovanou po své ženě Viktorii.

Stoupáme vzhůru ke kostelu v Želešicích.

Auto jsme nechali na návsi mezi samoobsluhou a hostincem. Nejprve procházíme úzkou uličkou kolem skromné fary. Poslední úsek ke kostelu stojícímu uprostřed hřbitova vede strmou cestou mezi úpravami zeleně.

Brzy přicházíme k široké klenuté hřbitovní bráně. Napravo stojí vysoký pískovcový kříž s nápisem:

„Matthias Konetzny ze Schölschitz
zakladatel tohoto kříže z domu č. 26 roku 1827.“

Po obou stranách brány se nacházejí novější obrazy světců chráněné sklem s českými nápisy:
„Pokoj Vám!“
a
„Zůstaň matkou lidu svému.“

Přes pečlivě upravený trávník vede kamenná cesta ke kostelu. U zdi vlevo ještě stojí několik německých náhrobků s vybledlými, ale stále čitelnými nápisy.

Jeden z nich nese fotografii rakousko-uherského vojáka Johanna Klusky (1884–1923) a nápis:

„Čím jsi nyní ty, tím jsem byl i já.
Čím jsem nyní já, tím budeš i ty.“

Další mramorový náhrobek zobrazuje Marii Wernardovou, která zemřela roku 1923 v patnácti letech.

Hřbitov byl založen roku 1856 po velké epidemii cholery rajhradským stavitelem Johannem Baarem a na svátek Všech svatých téhož roku jej slavnostně otevřel modřický děkan dojatým projevem k místnímu lidu.

Jako první zde byl pohřben Laurenz Mach z Halblaan, který zemřel na choleru.

Uprostřed hřbitova stojí vysoký kříž. Nápis na něm je ještě německý a uvádí, že čtvrtláník Matthias Hiller z domu č. 83 věnoval roku 1856 kříž na památku svých zemřelých příbuzných.

Na levé vnější stěně kostela nacházíme zazděný náhrobek z období šíření protestantismu.

Legenda z této doby vypráví, že v kostele stálo dvanáct krásných soch Panny Marie, které jeden horlivý protestantský pastor rozsekal sekerou. U jedenácté sochy si však sekerou zranil nohu, a tak poslední socha zůstala zachována.

Po návratu katolictví byla znovu ozdobena a postavena v kostele.

Kostel byl vystavěn kolem roku 1480 jako filiální kostel modřické farnosti pod ochranou „Nejčistší Panny a Matky Ježíšovy“.

Současnou podobu získal kostel mezi lety 1723–1733.

Pod kostelním kopcem leží již zmíněný mlýn, kdysi patřící dominikánkám sv. Anny.

Roku 1650 koupil tento svobodný mlýn se dvěma mlýnskými koly, stoupou a třinácti poli skotský svobodný pán Georg von Ogilvy, zvaný také Ounckleben.

Byl císařským plukovníkem a velitelem pevnosti Špilberk, kterou roku 1645 úspěšně ubránil proti Švédům.

Po skončení třicetileté války se usadil v nenápadném želešickém mlýně. Zde žil se svou manželkou Evou Rosinou a roku 1651 se jim narodil syn Jiří.

Z jeho malého syna se stal schopný důstojník, který později odešel do Ruska do služeb cara Petra Velikého a během severní války velel ruským vojskům.

Modřice

Mezi církevními svátky nejvíce vynikal svátek Božího Těla.

Jestliže oslavy zmrtvýchvstání byly již působivé, pak Boží Tělo se zelení vyzdobených stromků, travnatým kobercem rozprostřeným po ulicích, ptačím zpěvem v jasu jarního slunce, zvoněním zvonů, střelbou z hmoždířů, hudbou kapely a zpěvem radostně naladěného lidu představovalo skutečný lidový svátek.

Čtyři oltáře ozdobené starobylými obrazy světců a bohatě zdobené květinovými girlandami navozovaly hluboce věřící atmosféru.

Průvod začínal školní mládeží – nejprve chlapci, poté dívky, za nimi mladé ženy pod praporem panen, dále mládenci pod dvěma červenými prapory, potom hasiči, veteráni pod válečným praporem, cechovní prapor následovaný mistry a řemeslníky a učni nesoucími hole jednotlivých cechů.

Pak přicházely bíle oděná děvčata, která z jemně pletených košíků rozsypávala květní lístky.

Za nimi šli hudebníci a kostelní zpěváci, a nakonec baldachýn nesený obecními radními, pod nímž nesl farář monstranci s Nejsvětější svátostí.

Kterému Modřičanovi neprojde mráz po zádech, když si na tento zvučný průvod s nostalgickým steskem vzpomene?

Z mnoha zde vydaných listin vyplývá, že olomoučtí biskupové pobývali na zdejším hradě opakovaně.

Hrad však postupně chátral a roku 1595 zničil požár velkou část Modřic.

Když bylo roku 1777 založeno brněnské biskupství, připadl na základě papežského rozhodnutí celý modřický majetek právě jemu.

Současnou podobu získal kostel po požáru roku 1724 během rozsáhlé přestavby.

Při poslední rekonstrukci kostela v roce 1971 byly nalezeny pozůstatky gotiky a renesance, a především byla pod omítkou na jihozápadní straně odkryta tři kruhová románská okna.

Tato tři kruhová okna jsou mimořádně cenná. Podobná forma se sice objevuje v Itálii, ale pro zdejší kraj je zcela jedinečná.

Ze zvyku ještě navštěvujeme hřbitov.

Hřbitov je již zrušený. Současní obyvatelé Modřic bývají pohřbíváni na ústředním hřbitově nebo zpopelněni v krematoriu.

Mnoho hrobů, zvláště německých, je však ve velmi špatném stavu.

Uprostřed hřbitova stojí hřbitovní kříž z roku 1796.

Před ním leží stará náhrobní deska se zvětralým erbem.

Čerstvě položená kytice kočiček a jedlových větviček zdobí hrob, jehož nápis lze jen stěží přečíst:

„P. Karl Röttig †1795
Franz Pernsteiner †1799
Karl Rochert Ernst Vlcek †1916“

Autor si klade otázku, zda zde nalezl poslední odpočinek často zmiňovaný Karl Röttig, nebo zda sem byla náhrobní deska přenesena až po zrušení starého hřbitova.

Vojkovice, Želešice i Modřice představují jedinečný obraz jižní Moravy, kde se po staletí prolínaly české, německé i církevní tradice. Staré kostely, hřbitovy, náhrobky a místní legendy dodnes připomínají minulost kraje, který byl formován válkami, vírou, vinařstvím i každodennou prací místních obyvatel.

Příběhy pastorů, šlechticů, mlynářů, vojáků i obyčejných rolnických rodin vytvářejí obraz světa, který po druhé světové válce téměř zmizel, ale v krajině i paměti míst stále zůstává přítomen.

Text ze sedmdesátých let minulého století převzal Richard Večeřa