Po roce 1918 se život v obcích jako Vojkovice zásadně proměnil. Rozpad Rakousko-Uherska a vznik Československé republiky znamenaly nejen změnu státní příslušnosti, ale i hluboký zásah do politického, jazykového a národnostního uspořádání místní společnosti. Pro obce s převahou německého obyvatelstva to byla změna obzvlášť citelná. Vojkovice patřily mezi sídla, kde dlouhodobě dominovalo německé obyvatelstvo – jak jazykově, tak kulturně i politicky. Před rokem 1918 byla správa obce pevně zakotvena v rakouském systému a vedení obce tvořili převážně Němci. Vznik nového státu však přinesl tlak na zapojení českého živlu do veřejného života, a to i tam, kde byl početně slabší.

První obecní volby v novém státě probíhaly v atmosféře nejistoty, ale i postupné stabilizace. Československé zákony garantovaly rovnost občanů bez ohledu na národnost, zároveň však stát podporoval posílení českého vlivu v oblastech, kde dosud převládali Němci. To se projevovalo například podporou českých škol, spolků i politických kandidátů. Právě v tomto kontextu se do obecní politiky ve Vojkovicích dostává postava Tomáše Horáčka. Jako příslušník české menšiny představoval nový prvek v dosud převážně německém zastupitelstvu. Jeho zvolení třetím obecním radním nebylo pouze osobním úspěchem, ale i symbolem proměny politických poměrů v obci.

Horáčkova pozice však nebyla jednoduchá. V zastupitelstvu, kde měli většinu němečtí radní, musel prosazovat zájmy české menšiny citlivě a s ohledem na napjaté národnostní vztahy. Ty byly v prvních letech republiky ovlivněny nejen lokálními otázkami, ale i širším kontextem – část německého obyvatelstva se s novým státem ztotožňovala jen obtížně a objevovaly se snahy o autonomii či připojení k Německu nebo Rakousku. Navzdory těmto napětím docházelo postupně k určitému vyrovnávání poměrů. Zapojení českých zástupců do obecní správy, včetně Tomáše Horáčka, vedlo k tomu, že obecní politika začala více reflektovat potřeby všech obyvatel. V praxi to mohlo znamenat například podporu dvojjazyčné komunikace, řešení školských otázek nebo spravedlivější rozdělování obecních prostředků.

Dne 11. listopadu 1918 byl zvolený starosta Anton Littomisky sesazen a úřad byl přenesen na českého komisaře (František Ryšavý). V květnu 1919 se pak konaly volby do obecního zastupitelstva, v nichž byl opět zvolen německý starosta. 

Přehled zvolených zástupců:

​1919–1923: Usner Karl (číslo domu 12), starosta

​Zástupce: Ryšavý František (26) 

​1. obecní radní: Holzapfel Johann (74)

​2. obecní radní: Schaffer Johann (7)

​3. obecní radní: Horáček Tomáš (133) 

​1923–1928: Klimsch Johann (21)

​Zástupce: Holzapfel Johann (74)

​1. obecní radní: Schaffer Johann (7)

​2. obecní radní: Czuppa Fritz (120)

​3. obecní radní: Horáček Tomáš (133)

​1928–1933: Holzapfel Johann (74)

​Zástupce: Schaffer Johann (7)

​1. obecní radní: Landsmann Stefan (30)

​2. obecní radní: Gromus Johann (100)

​3. obecní radní: Macka Richard (165) 

​Poznámka. Čísla v závorkách označují čísla popisná domů ve Vojkovicích, kde dotyční bydleli.

​Tento seznam ukazuje, že i když byl po převratu v roce 1918 nakrátko dosazen vládní komisař, v následných demokratických volbách si německé obyvatelstvo udrželo post starosty, ale do rady již zasedli i zástupci české menšiny včetně Richarda Macky. 

Tomáš Horáček patřil k těm osobnostem, které do poválečných Vojkovic nepřišly „odnikud“, ale nesly si s sebou hluboké kořeny moravského venkova. Narodil se roku 1878 v Blučině v domě č. 89 do rodiny drobných řemeslníků a domkářů. Jeho otec Valentin Horáček byl obuvníkem, tedy člověkem pocházejícím z tradiční vesnické společnosti, kde se řemeslo často dědilo z generace na generaci. Rodina tak představovala typický příklad českého živlu v regionu – pracovitá, katolická a sociálně spíše skromná. Rod Horáčků lze v Blučině vysledovat nejméně do počátku 19. století. Tomášův děd Jiří Horáček byl domkařem, jeho praděd Florian chalupníkem. Nešlo tedy o velké sedláky ani o elitu, ale o nižší vrstvy venkovského obyvatelstva, z nichž se často rekrutovali lidé houževnatí, zvyklí na práci i na postupný společenský vzestup.

Na přelomu století se Tomáš Horáček přesouvá do Vojkovic, kde působí jako pokrývačský pomocník. Roku 1903 se žení v Židlochovicích s Antonií Kelblovou, dcerou místního souseda. Sňatek tak propojuje dvě rodiny z širšího regionu a zároveň potvrzuje Horáčkovu integraci do nového prostředí.

V době vzniku Československa v roce 1918 už byl Tomáš Horáček zralým mužem s rodinným zázemím i pracovní zkušeností. Jako příslušník české menšiny ve Vojkovicích – obci s převážně německým obyvatelstvem – se rozhodl, že se zapojí i do politického prostředí Vojkovic. Jeho životní příběh – od syna obuvníka z Blučiny po člena obecní rady ve Vojkovicích – tak dobře popisuje proměnu české společnosti na přelomu 19. a 20. století. 

V roce 1928 ukončil Tomáš Horáček svoje druhé volební období. ​Rok 1928 nebyl pro Vojkovice jen dalším letopočtem v kalendáři. Byl to symbolický vrchol první dekády československého státu, moment, kdy se zdálo, že projekt „československého severozápadu“ v převážně německém prostředí definitivně zapustil kořeny. Tomáš Horáček v zastupitelstvu tehdy nereprezentoval pouze sebe, ale celou politickou koncepci mladé republiky: ambiciózní snahu o posílení českého vlivu skrze úřady, školství a pozemkovou reformu. Zatímco se v Praze oslavovalo deset let svobody, v pohraničních obcích, jako byly Vojkovice, se pod povrchem slavnostních projevů odehrával mnohem syrovější zápas. Prosazování „českého živlu“ v prostředí, které po staletí mluvilo německy, nebylo jen otázkou administrativy, ale hlubokým zásahem do identity místa. Horáčkovo působení v roce 1928 tak bylo tancem na tenkém ledě – na jedné straně stála státní autorita a narůstající sebevědomí české menšiny, na straně druhé tichý, ale o to zarputilejší snaha prokazatelného německého starousedlictví.

​Vojkovice roku 1928 tak zůstávají mementem doby, kdy se věřilo, že česko-německé soužití v rámci jednoho státu je udržitelný projekt. Závěr roku 1928 nebyl jen koncem jednoho volebního období, byl to tichý odliv relativního klidu, po kterém následovala už jen ničivá vlna, jež o deset let později smetla vše, co bylo s takovou nadějí budováno.

Richard Večeřa