Image
První písemné prameny týkající se vojkovického mlýna pochází až z poměrně pozdní doby – z roku 1730. Židlochovické panství tehdy vlastnil podnikavý hrabě Filip Ludvík Václav ze Sinzendorfu. Ten, nejen, že se pustil do nákladné přestavby židlochovického zámku a dalších staveb v Židlochovicích, ale snažil se zvelebit i všechny obce patřící k panství.
Ve Vojkovicích mu mimo jiné patřil i starý mlýn, o kterém víme, že tu fungoval už před rokem 1500. Mlýn stával na starém korytu Svratky. Hrabě Sinzendorf se rozhodl pro stavbu nového mlýna. Nejprve dal na Svratce vybudovat jez ke zvednutí hladiny vody, a od jezu nechal vysypat hráze, které nyní měly přivádět vodu k novému mlýnu. Mlýn byl postaven jen o malý kousek dál, než stál ten původní. Byl navržen a postaven tak, že si každý sedlák, který přivezl obilí k mletí, mohl semlet obilí sám (obilí se mlelo na mlýnském kameni poháněném mlýnským kolem). Mlynáři stačilo jen vybírat poplatky ve formě semleté mouky nebo peněz.
Jen, co byl mlýn postaven, hrabě jej začal pronajímat mlynářům. Prvním známým mlynářem je Pavel Blažek, ale asi nejznámějším byl František Zrunek, který byl poněkud svérázným patronem. Na mlýně se objevuje počátkem padesátých let 18.století, a hned jeho prvním počinem byla stavba pily. S novým majitelem panství Karlem Maxmiliánem Filipem z Dietrichštejna se dohodl, že za tuto stavbu a opravy, které na mlýně provede, získá doživotní užívání mlýna. František Zrunek se dostal i do křížku se zákonem, když vedl v roce 1777 spor s židlochovickým mlynářem, který ho žaloval, že mu schválně pouští málo vody náhonem, aby židlochovický mlýn nemohl mlet. Od roku 1749, kdy byla provedena první regulace koryta Svratky, byl totiž prokopán mlýnský náhon podél silnice do Židlochovic (dnešní Brněnské ulice) ke mlýnu, který se kvůli regulaci řeky ocitl mimo říční koryto, a záleželo na vojkovickém mlynáři, kolik vody náhonem proteče. Židlochovický mlynář si sporem vymohl větší množství vody pro svůj mlýn.
Mlýn klapal úspěšně dál, díky blízkosti vody přežil i ničivé požáry v letech 1778, 1802,1815,1828 a několik válek. Ve třicátých letech 19.století se na mlýně objevuje mlynář Antonín Stružka. Je to pravděpodobně poslední mlynář „v nájmu“. Ačkoli se zatím neobjevila kupní smlouva, je pravděpodobné, že Antonín Stružka mlýn koupil od tehdejšího majitele panství – Karla Habsburského.
V roce 1879 se na mlýně objevují noví majitelé – rodina Ježkova. Tito mlynáři patřili k lidem „jdoucím s dobou“. Už roku 1903 začal ve mlýně fungovat první telefon v obci, a roku 1905 bratři Otto a Franz Ježek provedli zásadní modernizaci mlýna. Nechali instalovat kaplanovu turbínu, která, nejen, že poháněla mlýn a pilu, ale přes generátor rovněž vyráběla stejnosměrný elektrický proud. Ten byl nejprve používán jen ve mlýně, ale roku 1907 už bylo nataženo elektrické vedení i na místní radnici a od roku 1909 byl proud využíván na pouliční osvětlení a došlo k elektrifikaci jednotlivých domů v obci.
Bohužel se tento mlýn do dnešních dnů nedochoval. 9.června 1917 ve čtvrt na pět ráno vypukl ve mlýně požár, který zničil nejen budovu, ale i dva a půl vagonu obilí, jeden a půl vagonu otrub a 3000 tehdy nedostatkových pytlů na obilí. Bratři Ježkovi však ještě téhož roku zahájili stavbu nového mlýna, který tu stojí i dnes. Mlýn měl nyní pět vodních kol, od roku 1932 byl znovu elektrifikován.
Po druhé světové válce byl mlýn dán nejprve do národní správy a poté znárodněn. Po roce 1989 prošel privatizací a dnes je mlýn součástí skupiny PENAM a.s.
Iva Tycová