Pravděpodobně nejstarší a zároveň největší rybník na židlochovickém panství byl Neset. Byl založen u Měnína už před rokem 1396. V tomto roce jej nechal opravit a vylepšit markrabě Jošt a v roce 1552 ho nechal zvětšit císař Ferdinand. Tento rybník se svou rozlohou stal největším rybníkem na Moravě. Měl 4000 měřic, což je více než 152 ha. Do roku 1560 patřil Měnín pánům z Pernštejna a na Židlochovicích. Toho roku, kdy panství vlastnil Vratislav z Pernštejna, byla vydána v Brně v pátek ve svátek sv. Michala listina, kterou vydala stavovská komise sestávající z pana Jana z Kounic a na Slavkově, kněze Jana převora velehradského a Václava Hodického z Hodic a Oslavan, komorníka malého práva v brněnském kraji. Touto listinou prodal Vratislav z Pernštejna statek Měnín včetně rybníka panu Václavu z Lomnice za 7500 kop českých grošů. Vratislav postupně rozprodává svůj majetek, protože se dostal do velkých dluhů. Nakonec prodal celé panství Židlochovice a sice ještě téhož roku Janu Ždánskému ze Zástřízl a na Buchlově.
K Nesetu se váže ještě jedna zpráva vydaná v Bulletinu o bitvě u Slavkova 2.prosince 1805. Zde se píše, že kvůli porušenému ledu, rozstřílenému děly, se v močálech a jezerech v Měnína utopilo 20 000 ustupujících Rusů. Kronikář Eder k tomu dodává, že po ledě nemohl nikdo ustupovat, protože byl příliš tenký a za druhé, proč by armáda postupovala po ledě, když měla volnou širokou cestu mezi rybníky. Nicméně 3 dny po bitvě byl vyslán ze zámku úřední kancelista Heissler s lidmi, aby našli a pohřbili mrtvé. V okolí Měnína jich našli 5. Hlásil, že u Telnice a Sokolnic bylo mrtvých nepočítaně, ale to nepatřilo do oblasti Měnína. Měnín obyvatelé opustili až na místního pasáka, který sdělil, že v rákosí u rybníku se schovalo 73 Rusů, kterým byla cesta odříznuta a které pak pasákův syn oklikou zavedl zpět k jejich jednotkám. Heissler nakonec nařídil rybník vypustit, aby se přesvědčil, zda skutečně na dvě nejsou mrtví, nenašli nic, ani jediného koně nebo kolo z vozu.
Druhý měnínský rybník Žerotín založil Friedrich ze Žerotína. Roku 1583 mu prodala Kateřina Mezeříčská z Lomnice statek Měnín s patronátem, panským dvorem, mlýnem a velkým rybníkem, s podmínkou, že Friedrich bude nadále dodávat ryby a daně Řádu bosých karmelitánů v Brně. Daň byla 18 tolarů, když rybník nebyl osazen rybami. (Mimochodem rybí sádky byly přímo u zámku v Židlochovicích – zřídil je Jan z Pernštejna na místě hradního příkopu.)
Velký rozmach rybníkářství zažilo židlochovické panství už o už 60.let dříve. Na základě závěti zdědil roku 1520 panství po Vilému z Pernštejna (+8.4.1520) jeho starší syn Jan z Pernštejna a na Helfenštejně. O devět let později zemřel jeho mladší bratr Albert a Jan dědil znovu. Získal nový Bydžov, Kunštát a další statky. A aby toho nebylo málo, daroval mu ještě císař Ferdinand I. v roce 1535 bohaté Kladsko. Jan se tak stal velice bohatým člověkem, a bohatství se jako by samo od sebe ještě zvětšovalo. Když se ho ptali, jak se to stane, že jeho majetek tak velkolepě roste, odpovídal: „Já zakládám všude na mých statcích rybníky a osazuji je rybami. To stojí málo a není třeba velká péče, přináší rybářům užitek, a je vystaveno jen minimu škod a nehod.“
V této době byl mimo jiné na katastru Vojkovic založen Hrušovanský rybník jako jeden z 16 nových rybníků na panství. Už dříve byl u Mohelna vybudován jez pro mlýn ve Velkém Dvoře. V roce 1538 požádal Jiří Žabka z Limburka, majitel Dolnokounického panství, Jana z Pernštejna, aby přes židlochovické panství mohl vykopat zavlažovací kanál pro dva rybníky a sice Lenovický a Vrkoč. Žabka se zavázal zaplatit veškeré náklady a povolil Janovi z Pernštejna, aby využil vodu i pro své rybníky, které Jan z Pernštejna plánoval v této oblasti založit – byly to Nový rybník na území pusté vsi Borovsko a rybník Přibyl na panských pozemcích v katastru obce Přibice. U Cvrčovic tak vyrostl další jez. Roku 1545 udělil Jan z Pernštejna obci Křepice privilegium, kde mimo jiné obci povoluje vybudovat rybník a hráz na pozemcích Nové Vsi, která mu také patřila.
Roku 1567 odstoupil panství Židlochovice Jan ze Zástřízl Jaroši za Zástřízl. Listina sepsaná v den sv. Kunhuty obsahuje podrobný popis majetku a je zde mino jiné: ves Vojkovice s patronátem nad kostelem a rybníkem zvaným Hrušovanský, pustá ves Nová Ves se dvěma rybníky, Horním a Velkým, město Pohořelice s patronátem nad kostelem, mlýnem jak stojí a rybníky: Starý, Nový, Přibil, Netušil (Haidteich) a Nadimač, mlýnským náhonem a rybníky, které na základě vyrovnání užívají a užívat mají vlasatičtí pánové. Co se vlasatických a troskotovických rybníků týká, zavazuje se nový vlastník poskytovat jim dřevo z narovického lesa (Narovice – zaniklá obec u Pohořelic)
Další změna přišla až po napoleonských válkách za vévody Albrechta Sasko-Těšínského, který panství získal v roce 1819. Ten se mimo jiné rozhodl pro chov ovcí. 4.srpna 1820 při svém jediném pobytu na Židlochovicích, se vévoda zastavil i u měnínského rybníka Neset. Tady se nechal převést na ostrov Portzt, rybník se mu velice líbil, ale přesto nařídil vrchnímu správci vypuštění tohoto rybníka. K likvidaci většiny rybníků na panství došlo v roce 1822 (už za nového pána arcivévody Karla Ludvíka Rakouského). A tak bylo zlikvidováno prakticky veškeré rybářství na panství. Odvodnění měnínského rybníka bylo provázeno velmi vysokými náklady. 23.11.1823 získala obec Blučina část nových pozemků sousedících s rybníkem o rozloze 300 měřic jako dar. Likvidaci rybníků nejen na tomto panství, ale i v Uhrách vedl vrchní správce Anton Edler von Wittmann, který byl za tuto práci povýšen do rytířského stavu.
Plochy rybníků byly rekultivovány, odvodněny a buď osázeny ovocnými sady (zejména jablky, ze kterých se v zámecké palírně pálila kořalka), nebo pokud nebyly pozemky kvalitní, sloužily jako pastviny pro ovce.
Iva Tycová
