Svratka – téměř 174 km dlouhá řeka, která pramení v Kraji Vysočina, dostala své jméno pravděpodobně podle staročeského „svorti“ vinout se. V našem okolí byla známá spíše pod jejím německým názvem Schwarza(wa), což je odvozeno od barvy jejího toku. Na Svratce jsou umístěny tři přehrady, vlévá se do prostřední nádrže Nových Mlýnů na Dyji. Má 12 významných přítoků, z nichž tři největší jsou Svitava, Litava a Jihlava.
Svratka si na svém dolním toku vytvořila koryto samou zátočinu – meandr, což zpomalovalo její tok, zásobovalo podzemní zdroje vody, ale také způsobovalo pravidelné ničivé povodně. Prakticky v každé obci, kudy řeka protékala, byl na ní postaven mlýn. Rajhradský, vojkovický i židlochovický mlýn se tak potýkal jednou s nedostatkem vody, jednou zase s jejím nadbytkem. Povodně často ničily hráze, které tvořily mlýnské náhony pohánějící mlýnská kola. A právě kvůli mlýnům byla u nás (od Rajhradu po Židlochovice) provedena první regulace Svratky. Hrabě Filip Ludvík ze Sinzendorfu, který v té době vlastnil židlochovické panství, dal za úkol nejprve ve Vojkovicích postavit nový mlýn (to bylo v roce 1730) a ve čtyřicátých letech začal s budováním samostatného mlýnského náhonu pro výše zmíněné mlýny. Od Rajhradu dal vykopat zcela nové koryto, do kterého tekla voda přes nový jez u Rajhradu. Toto koryto částečně kopírovalo přírodní koryto Svratky do Vojkovic (dnešní mlýnský náhon), kde další jez reguloval dodatečně množství vody pro vojkovický mlýn. V roce 1749 byl pak zrušen jez u židlochovického mlýna a mlýnský náhon byl jako téměř rovné koryto protažen podél silnice z Vojkovic do Židlochovic.
Dalších sto let se Svratka vinula svým starým korytem a pravidelně zaplavovala nejen okolní pole, ale i obce. Byly roky, kdy se voda rozlévala až k Hrušovanům. V roce 1814 začal platit mlynářský řád, který dal základ pro rozdělení vod na soukromé a veřejné. O veřejné vody se měl postarat stát, čímž byla dána i možnost provádění rozsáhlých regulací říčních koryt. V letech 1847 – 1853 se nakonec kvůli povodním přistoupilo k rozsáhlé regulaci samotné řeky Svratky. V Rajhradě byl příliš vysoký a špatný jez nahrazen novým, a od tohoto jezu u Rajhradu bylo prostě na polích až do Židlochovic vybudováno koryto nové, ale, jak píše dobový kronikář, pracovalo na regulaci mnoho dělníků z Itálie, kteří… „chtěli ji provést lacino, a proto nasypali hráze a domnívali se, že si řeka mezi nimi sama vyhloubí koryto. A hned první velká voda (29.2.1848) hráze rozmetala a tekla, kudy chtěla. Teprve potom se vyhloubilo nové koryto a navršily se nové hráze“. Ani toto opatření, které mělo vodu z území rychleji odvádět, nestačilo. Povodně i dál sužovaly okolí. Například 8.dubna 1900 bylo zaznamenáno: „Celodenní a celonoční sobotní déšť dokonal na sněhu, co mírná teplota vzduchu nezdolala. Na obou řekách Svitavě i Švarcavě, počala včera přede dnem voda tak rapidně stoupati, že se bylo lze pro odpoledne povodně obávati. A ta též se dostavila. Voda ve Švarcavě stoupla tou měrou, že pozemky zvlášť ale u Komárova, Heršpic, Přízřenic, Modřic, Rajhradu a Židlochovic úplně zatopila. Na místní dráze Hrušovany – Židlochovice musila býti doprava zastavena.“
Další povodně „řádily“ hlavně ve dvacátých a třicátých letech (1920, 1922, 1923, 1926, 1930, 1932, 1937, 1938, 1941 a 1947). Škodami, které řeka způsobila v“ kraji židlochovickém“ se dokonce ve dvacátých letech zabývalo i Národní shromáždění československé. Např. o povodni ze 14.ledna 1920, která postihla nejvíce Ivaň, se zasedání NS už 27. ledna usneslo: „Vládě se ukládá, aby učinila vše k dobudování řádné regulace, obci Ivani budiž udělena podpora do té výše, aby mohla znovuzříditi protrženou hráz. Vládě se ukládá, aby v dohodě s pozemkovým výborem na základě zákona přídělového, dostalo se poškozeným majitelům půdy aspoň nájmem v náhradu za plochy, které jsou osevu neschopny. Půda budiž vzata z velkostatku židlochovického, který jest pod uzávěrou.“
Během 2.světové války byly úpravy koryta značně poškozeny německou armádou, která využila levý břeh řeky nad silničním mostem u Vojkovic v délce asi 5 km po Rajhrad jako překážku proti tankům. V letech 1947 – 1950 proběhla rekonstrukce hrází a rozšíření koryta řeky, od té doby, nutno dodat také díky přehradám na Svratce, se četnost povodní, které by ohrožovaly zejména lidská obydlí a jejich životy snížil na minimum. Přesto nezmizely úplně. V živé paměti máme ještě povodně z roku 1997 nebo 2006. Obce mají zpracovány povodňové plány, jsou vymezena místa, která jsou v zátopovém území, a kde není povoleno stavět žádné trvalé stavby, ale hrozba povodní z náhlého tání sněhu nebo letních přívalových dešťů přesto nezmizela. V roce 2013 představilo Povodí Moravy svůj plán na „revitalizaci a zpřírodnění“ Svratky. Jinými slovy návrh počítá s realizací velkého meandrového pásu umístěného na polích v oblasti „za mlýnem“ mezi dnešním korytem a mlýnským náhonem, kde by byl vysázen lužní les, a na levém, tedy druhém břehu současného koryta řeky v oblasti mezi obcemi Rajhradice, Opatovice, Blučina a Vojkovice by vznikl tzv. suchý poldr o celkovém objemu 13,7 mil. m3 a ploše 380 ha. Suchý poldr je vlastně hrázemi ohraničená oblast, která zachycuje povodňové vody. Když nejsou povodně, jsou „na dně“ běžně zemědělsky obhospodařovávány pozemky. Hráze by byly něco přes metr vysoké nad okolí terén a byla by na nich zřízena cesta.
U vojkovického mlýna by byl vybudován rybí přechod o délce skoro 300 m s tůněmi pro odpočinek ryb. V návrhu se však narazilo kromě nesouhlasu vlastníků pozemků také na problematické vedení nejen elektrické energie, ale vede tudy např. ropovod Družba, produktovod Čepro nebo plynovod. Musel by se řešit nápusný objekt, bezpečnostní přeliv a odpadní koryto, které by znehodnotili některé okrajové pozemky.
Zatím tedy zůstává jen u projektu a můžeme jen doufat, že současná protipovodňová opatření, která obec provedla v předchozích letech, vodu zadrží.
Iva Tycová
