Židlochovické panství v průběhu své historie zaznamenalo celou řadu změn. Určitě nepřekvapí i to, že v průběhu času zde vznikla a zanikla celá řada vsí. Někdo si vzpomene na nedaleké Čeladice u Rajhradu, které zničila povodeň na Svratce v roce 1830, v Blučině se dodnes část obce jmenuje Pendrof, a třeba Žabčice vzpomínají na Kovalov. Ale bylo jich podstatně více. U některých obcí máme celkem dobře zmapovanou historii, o některých se dnes už prakticky nic neví.
Bertholdesdorf nebo Berchtoldesdorf, Novavice či Nová ves nebo Novošice byla obec, která existovala už ve 13. století. Nacházela se mezi Blučinou a Nosislaví. První zmínka o vsi pochází z roku 1252, kdy markrabě Přemysl Otakar daroval klášteru ve Žďáru mimo vsí jako byly Hrušovany i zmíněný Bertholdesdorf. Tato obec měla už tehdy svou kapli, jejíž patronát převzal právě žďárský klášter. Bohužel to se nelíbilo blučinskému faráři, který do této doby měl kapli na starost, a s tímto patronátem pobíral také od vsi desátek. O ten tímto činem markraběte logicky přišel, a proto se dovolával spravedlnosti až u soudu v Olomouci. Rozhodnuto bylo 7. května 1263 ve prospěch kláštera. V roce 1445 byla ves na doživotí a 10 let k tomu smluvně dána pánům Petru ze Schellenberka, Vaňkovi Zajícovi z Valdeka a pánu z Pacova, za podmínky, že tuto ves osadí obyvatelstvem. V roce 1536 je tato ves uváděná už jako pustá. Získal ji od kláštera výměnou za jiné statky majitel židlochovického panství Jan z Pernštejna. Poslední zmínka je z roku 1562, kdy v „Židlochovicych w Ponděly po Sw. Mataussem“ (21.9.) Vratislav z Pernštejna prodával panství Jaroši Ždánskému ze Zástřízl, kde je uvedeno, že prodává:“…wes Křepic (s příslušenstvím), wes Pustau Nowossyce z dwouma Rybniky hornim a welykem, Městečko Nosyslaw….“ V 19. století byly v místě nalezeny základy staveb včetně opracovaného kamene, který pocházel ze zmíněné kaple. Kámen byl použit na stavbu Nového dvora, kousek od této lokality.
Neuhöfl či Neudörfl se nacházel asi kilometr jižně od Bertholdesdorfu. Obec byla založena v 17. století řádem Dominikánů, ves měla i svůj znak: radlici a nad ní tři hvězdy. Ještě v roce 1719 zde stálo 30 obydlených domů, ves měla pravidelný půdorys. Ke konci 18. století však byla ves opuštěna. Ještě ve 30.letech 19.století byly na místě patrné zarostlé hromady – pozůstatky domů z vepřovic.
Želisko nebo Želic se nacházelo jižně od Přísnotic. V písemných památkách se objevuje v roce 1381, kdy dóm sv. Petra v Brně koupil od Bohuše a Karla z Želice půlku jejich majetku. Tato kapitula sv. Petra prodala v roce 1535 v neděli po sv. Jiřím Žabkovi z Limburka půl vsi Želisko se třemi osobami. Pozemky patřící k obci připadly Přísnoticím. Druhou půlku vlastnili jiní majitelé. V roce 1485 prodal tuto část Havel Batelovský z Pacova Vilémovi z Pernštejna majiteli židlochovického panství. V listině se uvádí: „…a luky nasse které k Želisku wsy nassy poste přislussegi y taky tu Luku kteraž k dworu Želiskemu přislussi, a lidmi w Zelizech byvala xx…“.
Termanec - původně velký mlýn s obytnými budovami, který stál východně od Velkých Němčic, ležel na mlýnském náhonu, který byl veden až od židlochovického splavu na Svratce. Byla to velká kamenná stavba. Za vpádu Švédů na Moravu v roce 1645 vyhořel a už nebyl obnoven. Jeho základy se nacházejí dnes hluboko pod úrovní terénu, většina kamene byla z ruiny odvezena a použita na stavbu nosislavského kostela.
Teplansko – ves s dvorem a pivovarem se nacházela v těsné blízkosti Vranovic. V roce 1563 je uváděna jako pustá, a stala se základem pozdějšího Vranovického dvora.
Lenowice či Klenovice stávaly na hlavní cestě z Pohořelic do Vídně, jižně od Pohořelic. Původně patřila ves ženskému klášteru Rosa Coeli v Dolních Kounicích, pak přešla do majetku majitelů kounického panství. V roce 1536 patřila ves Jiřímu Žabkovi z Limberka, který ji už pustou s panstvím prodal v roce 1574 Zdeňku Lvovi z Rožmitálu.
Narvice či Narnice se nacházely mezi Přibicemi a Ivaní. První zprávy jsou poměrně z pozdní doby – roku 1438, kdy ves patřila benediktinskému klášteru Vilémov v Čechách. Roku 1517 získal Narvice nejprve jako léno Vratislav z Pernštejna. Už tehdy byly uváděny jako pusté. V roce 1540 mu byly postoupeny do majetku a v roce 1581 je Vratislav prodal Friedrichovi ze Žerotína. To byla poslední zmínka o vsi.
Klösterle – byla prakticky neznámá obec v blízkosti Přibic. V roce 1849 se tu konaly vykopávky, kde byly objeveny základy budov a i většího komplexu, který odpovídá velikosti menšího kláštera. Pravděpodobně se jedná o johanitský klášter s obytnými budovami a přilehlé malé vsi. Při vykopávkách bylo nalezeno velké pečetidlo ze 14.století znázorňující rohatého vola a okolo je nápis „Sigilum Haenrici Pincerne de Dobra“. Jindřich číšník z Dobré žil na přelomu 14. století a svůj úřad zastával asi v letech 1289 – 1318. Co se se vsí stalo, kdy zpustla a za jakých okolností není známo.
Borovsko či Borow leželo v těsné blízkosti Přibic. Do roku 1517 bylo majetkem kapituly sv. Petra v Brně. Tento rok kapitula ves prodaai už jako pustou Janu z Pernštejna za 18 žoků grošů. V roce 1538 nechal na borovských pozemcích Jan z Pernštejna vybudovat rybník Přibil.
Němčičky stály v místě dnešního Velkého Dvora u Pohořelic. Patřily do majetku ženského kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích, a jako Lenovice je potkal i stejný osud. V roce 1517 je získal Jan z Pernštejna za 64 věder vína z blučinských vinic, které postoupil třebíčskému opatství. Víc informací o obci není dostupných.
Poříčany ležely v těsné blízkosti Malešovic. Patřily Žabkovi z Limberka, který je v roce 1563 prodal Albrechtu Černohorskému z Boskovic. Boskovičtí pustou ves v roce 1574 prodali hraběti z Thurnu a obec zůstala v majetku panství Dolní Kounice.
Prehersko či Prohersko bylo postaveno na jižním okraji Pohořelic. Už v roce 1518 byla ves pustá. Získal ji Jan z Pernštejna za 20 věder vína z medlovských vinic ročně pro ženský klášter v Oslavanech. Na pozemcích Preherska byla později zřízena obora pro chov bažantů.
Kowalow nebo Koválov se nacházel jihozápadně od Žabčic. Poprvé je zmiňován v roce 1307, kdy premonstrátské opatství v Dolních Kounicích mělo nad místním kostelíkem patronát. V Koválově se nacházela tvrz obehnaná zdvojeným příkopem, který je viditelný ještě dnes. V roce 1493 je už ves uváděna jako pustá. V roce 1508 Koválov prodal Ladislav z Boskovic Vilému z Pernštejna. Na místě tvrze byly opakovaně prováděny vykopávky. Poprvé v roce 1848, pak 1931 a v 90.letech 20.století.
Böhmdorf, Pemdorf či Pendrof se stal součástí Blučiny. Ležel na okraji Blučiny ve směru na Židlochovice. Jeho původní název v nejstarších listinách je Zose či Ceze, kde měl být most přes Litavu (dřívější název říčky byl Cézava). Pendrof je uváděn ve 12. a 13.stletí jako samostatná obec, ale už okolo roku 1240 je v podstatě propojen s Blučinou. Byla to ves o několika domech, takže se z ní později stala „pouze“ ulice. Nebyl zde kostel ani kaple, při stavbě nového kostela v Blučině na románských základech se prý dohlíželo i na to, aby ho měli Pendrofští v dosahu. Doba, kdy došlo k faktickému spojení obcí, není známa. Nicméně po třicetileté válce je uváděna i samotná Blučina jako pustá a nově osedlá Uhry, kteří se usadili v pustých domech.
Aujezd se nacházel v blízkosti Pohořelic. Prakticky jediná zmínka o této vsi pochází z roku 1281. Toho roku koupilo opatství cisterciáckého řádu sídlícího v Porta Coeli v Předklášteří tuto ves od Hartlieba z Dubna.
Stinkovitz nebo Sinkovice se nacházely u Těšan a patřily dominikánskému klášteru sv. Michala v Brně. Jediné, co je spolehlivě doložené, je, že po skončení třicetileté války (1648) byla ves zcela spustlá. Bylo zde 567 měřic polí, 62 měřic vinohradů, 3 louky s 30 vozy sena a 3 otavy. Tento majetek si rozebrala vrchnost a připojila ho k těšanskému dvoru. Blíže nespecifikovaný zbytek půdy byl rozdán služebnictvu.
Čeladice byla ves vklíněná mezi dvě ramena vojkovického mlýnského náhonu mezi Rajhradem a rajhradským klášterem. Ves byla založena ve 13.století opatem kláštera pravděpodobně jako „ves pro čeleď“, a až do poloviny 18.století tu stály jen dřevěné domy. Obec často sužovaly záplavy, takže tyto stavby se zdály být nejvhodnějšími. Nicméně v roce 1728 bylo rozhodnuto (za podpory kláštera) o výstavbě nových domů z nepálených cihel. Celkem tu vyrostlo 15 domů. Ty však těžce poškodila povodeň v roce 1830, a vesnice byla opuštěna. Přeživší obyvatelé dostali od kláštera nové pozemky za řekou, blíže k Rajhradu, kde postupně vznikly dvě ulice (dnešní Palackého a kus Masarykovy). Roku 1836 se oficiálně staly součástí Rajhradu. O dva roky později byla touto „vsí“ protažena železniční trať.
Iva Tycová
